38. Stála děva roztomilá

Stála děva roztomilá

V prostřed louky zelené –

Kytinky u věnce vila

V pěkném smyslu spojené.

Zvolivši si sedmikrásu

List po listu trhala –

Dechem svého medohlasu

O lásce cos šeptala.

Sedla, a pak na své kvítí

V lůně smutně hleděla; –

Hvězdy již se jasně třpytí...

V slzích ještě seděla.

Cos teď kmitlo přes lučinku,

V tom, hle! jinoch před ní stál,

Vtisknul na rty jí hubinku...

Náhle zmizel její žal.

Slza z očí zulíbána –

Málo jen se zdráhala...

Jeho rukou objímána

S plesem domů spěchala.