39. Člověk jsem, a člověk budu.

Stříbra já si nevážím,

Aniž pak se kochám v zlatě;

Pošle-li mi císař řád,

Pěkně si jej schovám v vatě.

Už též umím pohrdat

Tím, co o mně leckdo řekne,

Aniž pak se srdce mé

Už tak honem čehos lekne,

Tak že jsem se domýšlel,

Stoik že už jsem neb budu,

Aneb vůbec filosof, –

V jakém však to vězím bludu!

Zapomnělť jsem na Stou,

Akademii a všecko,

Když se na mne usmálo

Ve kolébce včera děcko.

A dnes jsem vám plakat zřel

Stoletého téměř kmeta:

Ukládalť tu do hrobu,

S níž svá lepší strávil léta.

A v tom vzletěl skřivánek,

A tak čistě pěl nám k trudu:

Ne, buď, kdo chceš, Stoikem,

Člověk jsem, a člověk budu.