39. (S Bohem.)

Buď na vždy s bohem, hochu,

lós nejtvrdší mně nebem dán:

svět krásný v noc se sřítil,

v ní život můj je pochován.

Jen černá propasť kol mne,

v ní zřít jen tvoji mrtvou líc;

z té děsné tmy v mé duši

se nerozbřeskne k světlu víc.

Co myslím teď, jsou ledy,

co cítím, mění se mi v sníh;

má duše pochována

je v hrobě, navršeném z nich.

Kol ledné dují větry,

mráz proniká z nich moji hruď;

kol všady tma a mrtvo –

můj hochu, na vždy s bohem buď!