394. Okoslepný oblak, jenž ji slonil,

Okoslepný oblak, jenž ji slonil,

Odchvěl anjel vůdce ohebně,

Pak zde nechal mne a služebně

Při odchodu koleno své sklonil;

Můj zrak selzy tiché slasti ronil,

Ona shlédne na mne tužebně,

An hlas přívětivý velebně

Z mateřských ust jejích takto zvonil:

Vítej dcerko, v království mém vítej!

Poď a dříve každou ulici,

Louku i háj nebe toho slítej;

A co uzříš, přátelům svým maluj,

Potom pak se na mou pravici

Posaď zde a spolu se mnou kraluj.