4. Den vzešel slunný; v modru oblohy

Den vzešel slunný; v modru oblohy

obláčky plynou jako zlaté pýří,

a všechno květem, vůní opojnou

a barvou, třpytem, ptactva zpěvem hýří.

V mé duši však žal, smutek nesmírný

a hrozný stesk se, drahý hochu, hlásí,

že jsi tak mlád, pln v život nadějí,

odešel ze světa, z té všecky krásy.

Tak náhle ztratil jsi se na vždy v noc,

jak bludný poutník ve skal šedé hluši; –

měls tolik ještě říc’ nám, vysvětlit, –

však opustils nás s mukou záhad v duši.

Teď tápeme v té bezehvězdné tmě,

kde zmizels na věky, a bol nás drtí, –

zoufalství naše, beznaděje hlod

svou krutou mukou rovná se tvé smrti.