4 Já hloubku života jsem nechápala,

Já hloubku života jsem nechápala,

že přijde ke mně, netušila ani,

u horské studny žíznivá jsem stála

a nesvlažila horkých rtů a skrání.

Má duše kdesi sama bloudívala

tím šerým tichem kolem holých strání,

kde bolest stála němá, neskonalá,

a těžké mraky pluly v šedi ranní.

Jak tažný pták, jenž kde by spočal, neví,

od větve k větvi letí, nezná místa,

až zázrakem se tichý přístav zjeví.

Mně zjevily se čarovné ty kraje,

tam studna kyne mi tak jasná, čistá

a těžký plod, jenž v stínu stromu zraje.