4 Jen jednou jsem ji políbil – jak málo je to muži! –

Jen jednou jsem ji políbil – jak málo je to muži! –

a tenkrát měla rubáš už a v ruce bílou růži.

Jen jednou jsem ji políbil a to už v chladné čelo,

tak chladné, že se v duši mé i citův poupě chvělo.

Dost dávno tomu, ret však můj se ještě chladem třese,

a ještě duše v klíně svém to zmrzlé poupě nese,

a ještě mne to ve snách mých jak jasný led studívá,

a nebyl to přec smrti strach, spíš její radost divá.

Jen jednou jsem ji políbil a prsa mně to úží –

vždyť tenkrát měla rubáš už a v ruce bílou růži.