4. Kos.

Po bidle šel kos pak drobným krokem,

v pravo v levo hledě bystrým okem;

a když zavzněl rázný jeho hlas,

ve sněmovně nastal tichý žas.

„Zdráv buď drozd, můj sestřenec!

Jemné pestré hvězděnky,

oblohové pomněnky

sneseme mu na věnec!

Žádného tím neunavil,

co tak vážně nám zde pravil.

Díky vám, že zjeviť smím,

ze zkušenosti co vím.

Moudrá naše prabába

krahujce i jestřába

vrahem nazývala;

bychom jejich nekalý

zvyk a spůsob poznali,

o to pilně dbala.

„Běsům těm jest hříchem ctnosť,

ctností každá nepravosť,“

často říkávala.

Vyhledal jsem ondyno

milé místo bábino

na košaté borovici,

odkud se mi po pravici

objevila dolina,

a v ní jedlí skupina.

Jedlí těch tam může stát

jistě asi padesát.

Slunce stromy zlatilo,

hojnou rosou krášlilo;

na tu krásu podnes v hrudi

vzpomínka mi radosť budí.

Mělať naše omladina,

štěbetavá drobotina,

prvou letní hromadu,

pobožnosť a poradu.

Sletělo se na tisíce

mladých ptáků na větvice,

aby svorným zpěvem zrána

velebili světův Pána.

Jako perly ranní rosy

seděli tam drozdi, kosi;

a jak u potůčku kapradí

zelenaví čížci, strnadi;

žluté žluvy, siví doupnáci,

a ti švitořiví čermáci;

na halouzce vedle datla

chytrý špaček pěkně žvatlá;

u sýkorky, něžné krásky,

slyšet bylo sedmihlásky;

jinde černohlávka chlapíka

píseň srdcí všech se dotýká;

střízlíci a straky, pěnkavy,

ptáci šedí, černí, bělaví,

zpěvné rody naše hezké,

co jich živí lesy české,

všichni mladistvým svým zápalem

ozvali se zvučným chorálem;

každý spanilý ten nováček

zpíval, jak mu stačil zobáček,

až pak šťastná křepelice

zavolala ze pšenice

v nedaleký temný les:

„Dopověz! Dopověz!“

Starší mladým dávať měli radu

netušíce, že tam blízko vzadu

padouch se a lupič – blíží,

a k nim okem – chtivým shlíží.

V levo na strom sletěl žravý sup,

v pravo jestřáb číhal na svůj lup;

a hned oba mladé ptáky,

nezkušené hodné žáky,

proti starším vůdcům štvali,

jízlivě je pomlouvali.

Vyčítali své jim chyby,

hromadili luzné sliby:

„Proč vy ctíte ty své vůdce?

Podléhají v každé půtce!

My až budem ptactvu v čele,

nastanou vám časy skvělé!

Během jediného roku

zbavíme vás všech zlých soků!“

Sličný, ale hloupý hýl

nejdřív k nim se naklonil;

rychle s místa svého vstal,

zpěvem škůdcům díky vzdal.

Nastal křik a tuhý spor,

rozeštval se všechen sbor;

stále vzrůstal strašný šum,

rozmáhal se nerozum,

až pak za velkého zmatku

neznala již dcera matku,

proti otci vlastní syn

dovolil si hrubý čin.

Přilákaná hlukem pustým

přikradla se lesem hustým

potměšilých dravců tlupa,

druhův jestřába i supa;

moudré vůdce rdousili,

ale také davy ptáků,

nezkušených ubožáků,

nelítostně vraždili.

Zbylí v šírém tmavém hvozdě

honili pak bycha pozdě!

Poznají-li z vlastní škody

cenu vážné moudré shody?

Tropí-li kdo hlučné sváry,

vizme rychle jeho spáry,

chcem-li svému národu

zjednať pravou svobodu.“

Sněmovníci všichni žasnou,

propukají v chválu hlasnou:

„Živ buď dobrý rádce kos!

Ten má zobák, ten má nos!

Zlým se nikdo nepodrobuj,

poučen byv hned se obuj,

kdož byl do té chvíle bos!

Tací špatní pobudové,

novomodní Herodové,

chytnou-li se otěží,

zkázu strojí mládeži.

Hybaj štváč a rouhač smělý,

než nám zhubí národ celý.

Kdo chce míti zdravý vzduch,

odvrať od nich zrak i sluch;

nevěrcové v společnosti

podrývají blažné ctnosti,

smrtonosný šíří puch!“