4. Mátě a dcera.

Umírá tu matka těžce,

Ach co dceři zanechá?

Humna prázna, prázny měšce,

Nedobrá to útěcha.

Jediná ta její dcera,

Její radost jediná,

Stojí tu jak od severa

Nalomená květina.

V usedavém u ní bolu

Klečí jako na hloží,

A div že s ní také spolu

V nemoci se nesloží.

Semotamo hlídá máti,

Chce se k řeči hotoviť,

Když pak se chce k slovu bráti,

Nezdolá ho vysloviť.

Ó má dcero, přece praví. –

Dálby ráda mluvila,

Nesmírná však bolest hlavy

Další řeč jí stavila.

Měla ona slova mnohá

Dceři milé zdíleti,

Nejvíc ale aby Boha

Mívala vždy v paměti.

Anjel ale přišel pro ni,

Vzal ji z toho údolí,

Tam kde věčná záře sloní,

Kde nic více nebolí.

Chudá dcero, což tu dělať

Hodlá truchlá mysl tvá?

Darmo ti zpět matku želať,

Na tvůj pláč smrt málo dbá.

Ale dcera přece pláče,

Dává pláč jí úlevu,

Jak když tužbě svojí ptáče

Ulevuje ve zpěvu.

Denně klečí na tom hrobě,

V němž jí matku složili,

U mateřské lásky sobě

Hledá v želu posily.

Hrob ten kvítím ozdobuje,

Zalívá je každý den,

Mnohý věnec zhotovuje,

Mnohý snívá blahý sen.

„Růst mi pěkně moje kvítí,

Vyrůstej mně vysoko,

Ať tvůj kořen může vjíti,

Jak máť leží hluboko.

Pusť se dolů až tam k matce

Ku smutnému pozdravu,

Vyřiď jen ten pozdrav sladce

A jí dones otavu.“

Čím víc kvítků vzrůst se zmáhá,

Víc žel její uhluchá,

Jediná to její bláha

A vše její odtucha.

A když vánek ticho šepá

Po růžovém šáchoří,

Tedy myslí děva lepá,

Že k ní matka hovoří.

Přeblažená doba svítá,

Přišla slavnost dušiček,

Kdež se na hrob obět skýtá

Ze světel a voniček.

Takéli tu dcera moje

Mně tu obět přinese?

Ať má duše ty zlé boje

Se sebe již otřese.

Pusť mne na svět, dobrý Bože,

Ať se mysl podívá

Na chudobné ono lože,

Kde mé tělo spočívá.

Chodívají duše nyní

Navštěvovat těla svá,

Nechť i já zřím, co tam činí

Na tom hrobě dcera má.

A tvá dcera tamto klečí

Sepjatýma rukama,

Na modlitbách tobě vděčí,

Touha tvá tě neklamá.

Rozžehla ti svaté světlo,

Plamen vzhůru plápolá,

A jež dala, kvítí vzkvetlo

Na tvém hrobě dokola.

Líbezná se vznáší vůně

Jako sladkých kadidel,

Při Božím ti zjedná trůně

Odhliv přísných pravidel.

Řeč ta plyne, a aj tmavý

Prosvitává očistec,

Anjel Páně k ní se staví,

Spásy její pojistec.

V rukou hůl má mírohlasnou,

Jíž se k službám nabídá,

Lahodně pak s tvaří jasnou

Takto duši povídá:

Vznes se teď již k nebes výši,

Konec vzal čas tvojich muk,

Věčným písmem v nebi píší

Skutky vzešlé z lásky ruk.

Zbožné dcery prosba vroucná

Vyprostila tebe z pout,

Pohleď blaze do budoucna,

Ukojen již věčný soud.