4. „Meč, jen meč!“ to z dálky hlasy,

„Meč, jen meč!“ to z dálky hlasy,

lidu smělé mluvení;

v meči hledá nové spásy,

staré bídy skončení.

Nevěř, vlasti, nevěř meči,

jsouť to trámy zpuchřelé,

kdo v ně doufá, v kruté seči

snadno v prach si ustele.

Slyš, co Slávy staré hroby,

dávné její úkoří,

slyš, co duch tvé slavné doby

věrným synům hovoří:

„Duchem, duchem dále měřte

k Slávy drahé svatyni,

v duchu práce, boje svěřte

rodu svého bohyni.

Byť-by těla krvácely,

duch je vám zas uléčí,

vrazi zevšad na vás spěli,

duch vám podá bezpečí.

Hrady pevné pobořilo

jedno jeho kynutí,

v rumech nové postavilo

oka jeho mžiknutí.

Rád on štěstí chrámy staví,

kde mu kyne důvěra,

naděje však smělce zbaví,

jichž ho znectí nevěra.“

Proto směle, vlasti moje,

drž se Slávy naděje,

duch ukončí práva boje,

nepřátely rozvěje.