4. Mistivoj.

V průvodu překrásném panošů a v nádheře švárné,

Mistivoj od svého bral se do Sasku lidu;

Vývoda tam sličnou mladici zmužilému rytířstvu

Na hradě hostinském k obdivu chlubně choval.

Dej mi, kníže poví, přízeň tvou k lásce milenky,

Poslední v Slovanech má moc a jméno není.

Však by se dle zvyku sám věna hodným býti dokázal,

Věz, že i meč tento v pěsti nedarmo nosím.

Bernard stiskna ruku snoubencovi, choť jemu slíbí,

Než k boji svého do Vlach zbroj zetě dříve volá.

Šel s družinou a uviv herdinské věnce si vítěz,

Věrný zpět hotové táhne ke svatbě ženich.

Než nadutými Němec Dětrich se k Němcovi ozve

Posměchy: „tak hezké ty psovi dívky nedej!“

Vývoda slib prolomil; s nesmírnou kníže bolestí

Nad potupou v ňádřích v odchodu pomstu vařil.

Sotvy že hrad zanechal k hraničeni svých kráčeje bratrů,

Už se za ním poslů k návratu hejno valí.

Pozdravení vzkazuje, řkoucích, náš pán tobě, vrať se,

A vznešený, nízká kníže zapomni slova.

Dáti milenku hotov, skvostnou chce sláviti svatbu,

I množství všelikých k náhradě příti darů.

„Ať sobě tříme, co má, ublížil mé cti, povězte,

Zví však, co jmenoval zvíře, že kousat umí.“

Bodna koně vranného, rukou k hlavě přílbici tiskna,

K svým Slovanům pelný smutku i hanby běží.

V háj hluboký svolaje vše slavné národu vůdce,

Jim potupu v hněvných přednese krátce slovích.

Hluk se tichý rozlehne kolem, ten šepce druhému,

Každý těm ruhačům horlivě pomstu volá.

V tom se jeden šedivý z prostředku starček ohlásí:

I mně, Milí, mladších trošku darujte uší.

Mistivoji! mnělbych, že co říkáš, stálo se slušně,

Nač si nechal vlastních, čest čině radše cizým?

Dosti rodí spanilých nám krásná Slávie dívek,

Jenž i zlatých trůnů ozdoba býti mohou.

Kdo svých málo šetří, k pyšným se vtíraje háncům,

Nech mzdu, po níž dychtí, vezme pokojně lichou.

Však že celého se ta špatná poškverna dotýká

Národu, že jsme lidé, mužně ukažme nyní.

Řeknul; všickni ženou se za ním odpomstiti křivdu,

A v zmužilém zpupné vyprali Němce boji.