4. Na horu Radošť, v Moravě, (Radegast).

Tak světovládná Slávie stojí!

Oceánové se pění pode trůnem

Panujícým věčně, a nízce hrdé

Družky se koří před vládkyní:

Tak vysoký pne vzhůru se Radošť!

Kryje v oblacých hlavu svou starožitnou,

Kryje ve střevách země základy své:

Tak panuje důstojný horám.

Sláva ti, Mocný! Aj tobě hrdý

Patu líbá skroušeně Karpat, a valné

Sudetů skrývá se řadí za tebou;

Laskavě panujž ty v říši své!

Když se velebné tvé čelo mračí,

Spěchají služebně tu ze zboru tvého

Chmury trestu, tvým hněvem ozbrojené:

Tesklivě upí země před tebou.

Jasně Radošti vznes korunu svou!

Slovanů oltáři a Slávie věrná

Ty památko! Pohled tvůj veselý

Aj! v duši radosti čilé budí.

Přestali valných kouřit obětí

Rodové hostinští; více ni zvučné

„Radogosti“ háj svěcený nevolá;

Věčně oněmělť y chrám y kněz:

Předce tajemství věrně ti chová

Starožitný dub; a do srdce potomkům,

Při utichlém slavněji kůru lesů

Sýlu věje otců zesnulých.

Díka ti, outlých mého jara snů.

Ty dověrný tvorče: plnou k tobě chvátá

Duše má radostí: dej, Vznešený,

Žíti mi ve stínu svatosti tvé;

Tu z pramenů já čerpati živých

Chcy slovanskou sýlu; a skály Olympské

Ožijíc roznášeti divně budou

Hláholy slovanské líry mé.