4. SATANOVO POKUŠENÍ.

Na modlitbách v rozjímání

Dominikus večer tráví,

neví, že již hvězdy zlaté,

že plá měsíc usmívavý.

Nevidí těch stínů kolem,

jak se táhnou zevšad k němu,

že juž půlnoc sklonila se

k všemu kraji umdlenému.

Na modlitbách v rozjímání

světec tváří k zemi leží;

nevidí, jak satan hněvně

každý jeho pohyb střeží.

Nevidí, jak šerem chrámu

zlostí oko jeho blýská,

jak se v klenbě nad oltářem

opatrně v temno stiská.

Vyrval stěny zdiva kousek,

teď se ušklíb’ pohrdavě,

zamířil jím k Dominiku,

po jeho pak hodil hlavě.

Ale zbožný Dominikus

dál se hrouží v rozjímání;

roznítil se satan záštím,

po kamenu zas se shání.

Znovu hází drobné, větší,

vyrušit chce Dominika;

marná snaha! v ďábla nitru

divoká msta prudce vzniká.

Vyrve balvan, nahýbá se,

mrštit chce jím celou silou;

v tom se ohléd’ Dominikus,

úsměv oblévá tvář milou.

Kynul rukou, žehnal křížem,

šeptl tiše: „Jménem Páně!“

a juž tuhly satanovi

do kamene páž i dlaně.

Marně křivil snědé tváře.

pitvořil se směšně věru,

pištěl vztekem, škubal sebou,

kámen v ruce, visel v šeru.

A pak prosil, zapřísahal,

sliboval a prosil znovu,

Dominikus nepohnul se,

znal tu lítost satanovu.

Ale dál se modlil, modlil

k svítání až u oltáře,

až se v oknech rozhořela

červánková ranní záře.

Teď poručil satanovi

kámen složit v místo jeho,

pak jej vyved’ z dveří chrámu

ztuhlého a zmučeného.

Od boku vzal dutky svoje,

jimiž mrtvil vlastní tělo,

a pak pravil k satanovi:

„Aby se ti nezachtělo,

znesvěcovat místo Páně,

překračovat svatých prahů,

vytrhovat z rozjímání,

hle! to vezmi na výstrahu!“

Zafičely větrem dutky,

dopadaly krupobitím,

bolestí se svíjel satan,

odpovídal k tomu vytím.

Když jej pustil Dominikus,

zařval satan potupený,

zatočil se prudce vzduchem,

střemhlav padl do Gehenny.

Horlivý je sluha Páně,

nikdy znaven v svaté práci,

ustane-li na modlitbách,

v pergamen se duchem ztrácí

V tajemství se Boží noří,

aby rostla jeho víra,

jako zlatém na výsluní

lil’je kalich otevírá.

Zapomíná na vše kolem,

jak to slunce na noc bledne,

jemu Slunce nestvořené

září v noci jako ve dne.

Nad foliant nakloněný

sotva ví, že luna vzchází,

jeho oko bloudí listem,

svíce plam je doprovází.

Co to? převráceno písmo,

hlavy dolů, vzhůru paty,

obrátí je trpělivě,

zahloubá se zas mnich svatý.

Však tu znovu! divno věru,

přeházeny všecky listy,

od prvního k poslednímu,

počmárány také místy.

A teď jako holubice

před jestřábem jedním rázem

zakroužily malou cellou,

zaletěly všechny na zem.

Udivený Dominikus

hlavu svoji zvolna zvedá,

hledí kolem, pátrá přísně,

kdo as pokoje mu nedá.

Aj, to rarach! zahlédl jej,

jak se šklebí v koutku celly,

v smíchu jak se oblizuje,

kucká se tam divoch smělý.

Podobu má paviána

škaredou a pestrolící,

ha, teď nadul tváře svoje,

chtěje zhasit také svíci.

Rozhněval se Dominikus,

popadl ho na temeni

za chlupatou jeho kůži,

až bolestí zuby cení.

Vzpírá se mu rarach marně,

vrtí sebou, vztekle vříská;

táhne blíž jej Dominikus,

svíci jemu ve dlaň vtiská.

„Za to, že’s mě vytrhoval,

svítit budeš k práci mojí,

nebudeš mi vrtět sebou,

ani škubat v nepokoji.“

Drží rarach svíci v pěsti

jako věrná světce stráže,

obrací i listy v knize,

jak mu světec prstem káže.

Dlouhá doba, dlouhá k jitru,

nežli vzplane zlatá zora,

nežli padne měsíc bílý

v červánkové moře shora.

A juž svíce dohořívá,

opičí chlup připaluje,

ale svatý Dominikus

čte a zbožně rozvažuje.

Odhodit chce rarach svíci,

kysele tvář při tom vraští,

prská slinou kolem sebe,

okem metá plamen záští.

Přísahá a zaklíná se

u Gehenny Dominiku:

,Neuzříš mne věru více

od tohoto okamžiku.‘

Usmívá se Dominikus:

„U kříže slib, lstivý ďase!

pekla práh že neopustíš,

nevrátíš se na zem zase.“

Slíbil rarach popálený,

před křížem se klonil k tomu,

propuštěn a soptě hněvem,

sotva našel cestu domů...

V tom zář vzplála na východě,

rozlila se v tichou cellu,

obklíčila jasem světce

jako zástup archandělů!