4. Slavěna.

Jak bledou mlhy svolané Nehodou

Když v nadvětrné kladou se prostoře

Z svých bleskolícé paprslků

Szuté jsa slunce, jen temně žíří:

Tak zatemněn, prv jasný co obloha,

Byl libozvučné Slavěny oblíčej;

A vděky postavy y tváři

Nebeskou velebnost krutý Osud,

Co Nocy rouškou skvícý se země kruh,

Byl zatemnil; až pyšně y družkyně

(Ač toliké jim vznešenosti

Nedáno), nad ní se vypínaly.

Ba vlastní dítky, jasnosti nevidouc

Své libomluvné Bohyně, bloudily:

Jen v tichu hořké slzy linul

Vlastenec pro osud řeči milé.

Však na čas jen. Aj! milostný genyus,

Co květolícé po zymě Podletí

Tam k svatým vzlítá pramenům, a

Rozplášiv mrákoty hustotkané

Ji oslonil. O rozkoše! Plamenem

Jí oči jiskří! Radostně vznášejíc

Se u tryumfu vzhůru, s plesem

Nesmrtedlnost, svoji družku, vítá!

A zvučný vůkol vesele rozléhá

Se Bůžků jejích ples. Až y zahoříc

K ní milostí, jí vroucý nosý

Na oltář oběti hojné dítky.