4. SMRT SV. DOMINIKA.

Nad Bologní šedé nebe

zataženo jako k pláči,

který zní sem ze zástupu,

jenž se v tísni ve chrám tlačí.

Ve svatyni bologneské

Dominikus v kruhu bratří,

rozprostřený v prachu země,

tiše mře a k nebi patří.

Vyschlé tělo dlouhým postem

vetchý hábit sotva halí;

kolem pasu těžký řetěz,

jejž mu cizí viny spialy.

Probírá se z vytržení,

kam duch předběh’ nedočkavý;

ještě blesk mu v tváři hraje,

když tak sladce k bratřím praví:

„Bratří milí, koruno má,

smutek váš mě hořce tíží,

vaše slzy, pláč a vzdechy

nejtěžší mi mezi kříži.

Vyjasněte svoje líce,

rozradujte svoje nitro,

jako východ červánkový

vy jste lidstva druhé jitro.

Vy jste zástup apoštolů,

nové símě mučedníků,

a já viděl vaši slávu

právě v tomto okamžiku.

Bílé chory nebešťanů,

jako sněhy roucha skvělá,

jako slunce v letním žáru

zář se vaší tváří střela.

A kde pramen žití tekl

s tajuplné božské výše,

opálové nořili jste

s cherubíny svoje číše.

Ale rozkoš nad rozkoše,

slávy nevýslovným hodem,

svaté Panny, božské Matky,

že jste byli doprovodem.

Pěli jste jí jak své Kněžně

sladké písně, sladké chory,

zamlklo se celé nebe

mezi andělskými sbory.

Hle, to mzda je vaší práce,

bojů vašich triumf skvělý,

jež mi ruce božské Kněžny

na okamžik odestřely.

Nuže, bratří, koruno má,

zrno spásy všude sejte,

láskou žijte ke každému,

chudobou se odívejte.

A když v zápas těžký jdete,

v boji zjevném nebo skrytém,

růženec buď vaším mečem,

Kněžna nebes vaším štítem.

To můj odkaz, dědictví mé,

jako Otce rozloučení,

kéž Bůh vám to velkým divem

zjeví v tomto okamžení.“

A juž klesá, sinaví skráň,

na růženci ruka těžce

ještě snuje zrnka zvolna:

„Ave, Ave,“ ret mu šepce. –

Jaký jas to celým chrámem

rozlévá se do klenutí?

jakby nebe otevřeno

ku sladkému obejmutí!

A zpěv sladký nevýslovně

zaznívá sem s hůry dálný,

jakoby se blížil v jasu

velký průvod triumfálný.

Jakby vítězi vstříc vyšel

Nesčíslných zástup spolu,

a teď déšť se zlatý snesl

jako kdysi manna dolů.

Těžké vůně opájejí,

jaké člověk sotva tuší,

a v té vůni Dominikus

vydechl svou bílou duši...

Nad Bologní jasné nebe,

ve chrám lid se dere stěží;

v kruhu bratří Dominikus

pod růžemi mrtev leží.