4. Vy posvátné pozůstatky

Vy posvátné pozůstatky

Z lepších dob té naší matky,

Kde se ctí a jměním skvěla,

Sotva rovné sobě měla.

Mnoho zašlo zhoubným věkem,

více ale lidským vztekem,

A co po těch ještě zbylo,

Vlastní dítě utratilo.

Ona teď v svém statku prosí,

Na ruce mdlé vnouče nosí;

Kéž to aspoň zachovala,

Než doroste, neskonala!