4. Život.

Spěje vlnka břehu rovem

ku velmoři šírému

a sny svoje lehkým slovem

břehu šepce květnému.

Čerstva spěje, stání nemá,

řeči hledá odměnu,

ale břehu ústa němá

nedají slov záměnu.

Sype v cely chladna hrobu

mocné rány vlnky spěch,

němý břeh hned v noční dobu

ze sna budí kvítků dech.

Toho dechu hlasy věrné

provázejí vlnky spěch

a jen u propasti černé

s vlnkou krotí rychlý běh. –

Buď jak vlnka spěchající

žití tvého každý den,

lučinou vždy zkvétající

vůkol pevně ohražen.

Když však život štěstí schrany

žádostem vzdor uzavřel,

syp v něj činu mocné rány,

aby je zas otevřel;

jistá bude v šedém stáří

šlechetenství odměna

na hrobě stáť s jemnou tváří:

vděčných hlasů ozvěna.