41. Já lůnem duše pojal vše:

Já lůnem duše pojal vše:

nebeskou slasť, nestihlý bol

a lidstva snahu, vášní proud,

vesmíru bezdno, moře dol.

A divný zvuk ta píseň má,

co z temné hloubi duše zní,

jak první šepot milence,

vzdech nemocného poslední.

Ty zvuky tak mi cizé jsou

a srdci přec zas známy tak,

že tepny tlukou rozkoší,

an v slzách bolných vlhne zrak.

Ba někdy táhne duší proud,

velebně-mocný srdcem cit,

že mním, ten prudký nával přec

již musí hruď mou rozdrtit.

A přec bych vinul v toužení

k těm rozbouřeným ňadrům svým

ten rozpoutaný světa proud

i vesmír s bezdnem mlhavým.