41. Na vysoké stál jsem hoře

Na vysoké stál jsem hoře

V trudnotrapném toužení,

Bouřné, neskončené moře

Vůkol bylo k spatření.

Honily se vlny valné,

V dáli pustý ostrov stál:

Tak lev číhá v poušti dálné,

Kdeby kořist vypátral.

Mračna táhla, vichr fučel,

Moře šlehal, břehem třás' –

Blesk se křížil – hrom tu hučel,

Nikde lidský nezněl hlas.

Semotamo v šíré výši

Divé káně lítalo,

An mé oko v pusté říši

Darmo po čem zíralo.

Pusto v levo – pusto v pravo –

Pusto nade – pode mnou –

Nebyloť tu srdci lkavo,

Vzdech se dusil ve prsou.

V tom tu bílá holubinka

S listem ke mně přiletí:

„Osud tvůj“ tvá krasotinka

Pod tou píše pečetí.

Přečta hned jsem holubinku

S jiným lístkem odeslal;

Co v něm, nedím. – Za hodinku

Tu však nebe své bych dal!