42. l cikáni byli krásní.

Na studiích u Vestfálů

Byl jsem druhdy mládeneček,

Anť v klassikách měli chválu,

Že jsou dbalí i těch teček.

A jest prázno, jednou v létě,

A tam poblíž jejich Porty

Jest nás žáků na výletě,

Kolik snad šlo do kohorty.

A tu nejprv oblak hustý

Prachu vidět časně z rána,

V prostrancích pak koně z pusty:

Cikánská to karavána.

Zastavili. A tu jeden

Ptá se cosi polámaně,

A já dlouhým steskem sveden,

Takto volám česky na ně:

,Ó, to já vám říci mohu.

Vašinců as dvacet duší

Najdete blíž Güterslohu

Bez ptaní, neb oni buší.‘

Řku. I žasne cikán tata,

A an žert jim srší z očí,

Zuby cení cikáňata,

A cikánka s vozu skočí.

Nadšena pak dobrou zvěstí,

Pohládne mne snědou dlaní:

„Páněčkovi dá Bůh štěstí,

Peňondze a krásnou paní.“

Děkuju jí, a an ruku

K odchodu mi cikán stiská,

,„Co ti řekla?“‘ kolem kluků

Zvědavých as dvacet vříská.

,Že vás mám mít rád, vy šelmy,

Však prý vím, že blaze tomu,

Kdo zde tesklí, a tak velmi,

Z ciziny vždyť přijde domů.‘

Minulť již ten bol a stesky,

Doma jsem, a pravím v básni:

V cizím světě, mluvíc česky,

I cikáni byli krásní.

Byli krásní, než co budou?

Věštím, že jest snadno Pánu

Pro Kristovu krev tu rudou

Svatý mít lid i z cikánů.