42. V ty struny duše dech jsem vložil,

V ty struny duše dech jsem vložil,

svou bolesť, všecko, co jsem prožil,

řeč srdce svého jsem jim dal:

a mnohé poupě v růži zkvetlo,

okřálo srdce, co se hnětlo,

mnohé jsem oko rozplakal.

Já lásku k siré vlasti zpíval

a bratry, sestry jsem vyzýval,

by z srdce kámen ledu pad’:

a mnohé pohnuly se skály,

jež bouří, blesku vzdorně stály,

a křivdě zrozen pomsty kat.

Až potomci pak naši jednou

se z prachu vzhůru k činům zvednou,

pak nebudu víc já již pět;

leč krajem nová zvane píseň,

jíž klesne na vždy roba tíseň –

ta bude nad hroby až znět.