43. Mne nezneuznej, drahá vlasti,

Mne nezneuznej, drahá vlasti,

jen Tobě zpívá z hloubi duše má:

já krví svou jsem psal ty písně,

v ně dechl slova srdce plamenná.

Ty v oběť dát Ti mou je slastí –

Mne nezneuznej, drahá vlasti.

Já mnoho žil a mnoho zkusil,

mně vzpomínky jen z toho zůstaly:

i já byl kdysi děckem šťastným,

však mrazy blahu ve hrob ustlaly,

já se vším rozloučit se musil –

já mnoho žil a mnoho skusil.

Mně krev a srdce z prsou rvali,

že ustrnuly by se kameny,

to srdce věrné pošlapaly,

šílenství v lebku vrhly plameny

a nevděk místo lásky dali –

Mně krev a srdce z prsou rvali.

Teď opuštěný bloudím světem

a věrné srdce hledám jedno jen,

tak věrné jako srdce matky,

jež hýčkala mne, ulíbala v sen.

Však marně hrám si touhy květem –

teď opuštěný bloudím světem.

Ty, drahá vlasti, mou jsi matkou

a milenkou ta dumná píseň má,

a Vy-li žádate mou duši,

Vám ochotně ji pěvec dá;

neb ubohému těchou sladkou:

Ty, drahá vlasti, mou jsi matkou.