44. Ač venku mrazný vítr fučí,

Ač venku mrazný vítr fučí,

a zemi sníh i ledy hnětou;

v mém srdci to jak z jara pučí,

a nejedna v něm kvítka kvetou.

Tož kvítka vděčnosti a lásky

a bohulibé nevinnosti,

jak v sadě kvítek sedmikrásky

se k fialce a růži hostí.

A ráda dím to, drahá máti,

že ona kvítka Tobě pěstím;

a Ty-li k nim se budeš znáti,

mým největším že bude štěstím.

Jen jedno ještě přání vřelé

a jedna v srdci žije touha,

by Pánbůh dal Ti zdraví celé,

a k zdraví přidal léta dlouhá.