44. Já mluvit chtěl bych mluvou květin

Já mluvit chtěl bych mluvou květin

a lásky sladké poupě štěpovat,

a pohnul bych ta útlá srdce mladá

svou matku vlasť a národ milovat.

Já plakat chtěl bych pláčem vánku,

kdy bílou růži najde zlomenou:

kde citům srdce nezemřelo,

tam lásky sten a vřelé slzy hnou.

Já hřímat chtěl bych hromů bouří

a mluvit svatým zvonů hlaholem,

a zlomil bych ta srdce tvrdošíjná,

já rozplakal bych touhou celou zem.

Já hlásat chtěl bych hlasem hrobu

a k soudu syny, dcery vlasti zvát,

prach otcův kteříž v bláto šlapou

a mohou v krev to matky srdce rvát.