449. A však jedno abych tobě psala

A však jedno abych tobě psala

Ještě v dušce této zaslouží,

Než to zjevím ti jen pod růží,

Jak mi sama matka přikázala;

Dlouho najperv sama tajně lkala,

Pokaždé však shovu prodlouží,

Jednou ale tak se roztouží,

Že ty syny před soud obeslala,

Kteří znavše slavskou, cizou řečí

Předce knihy zvykli psávati,

Proto blud jich tímto trestem léčí:

Musejí zde do své materčiny

Pře- svá vlastní díla -kládati,

Z němčiny ty, tyto z francouštiny.