46. Svadební cesta starého Čecha.

O čem Libor od dětinství

V noci snil a blouznil ve dne,

Splní se, a po vzdávce on

S nevěstou hned na loď sedne.

Přistáli již k břehům Joppy.

Aj, toť Sáron a to kvítí,

Dál se pnou ty hory Judské,

V půlnoc pak se Hermon třpytí.

Hájem se už pomorančů

Vzhůru berou, a on vidí

Všecko všudy v samém květu,

Až – si začne všímat lidí,

Lidí všímat, a též ulic,

Bran i hradeb, oken, plotů.

Ach, tu vidí samou špínu,

Neřest, hmyz a všecku slotu.

Na Sionu jest mu úzko,

Spěchá na jih do Betlema,

Ani jih však ani sever,

O níž sníval, vnady nemá.

„Ach, proč jsem já kdy sem chodil!

Mohl jsem si myslit dále

Krásné kraje, čistá města,

Zbožné lidi a i krále.

Ach, teď by Pán teprv plakal!

Ti jsou Turci, ti jsou Židé,

Křesťané však jsou-li ti zlí,

Pokropení vodou lidé?“

Utekli pak zděm i lidem,

A jsou v širém poli sami,

Myslí na Něj, až jim cosi

Letí právě nad hlavami.

„I, toť naše vlaštovičky

Z cizích světů domů letí!

Jistě ON je též rád vídal

Za dnů Svého s tělem snětí.“

Ony hned co staří známí

Po česku jim zašveholí,

A on zvolá: „Tu i něco,

Co Pán slýchal s apoštoly.“

Naposled i div se stane,

Ač ty jinak říkáš tomu:

Začneť pod ním půda hořet,

A on křičí: „Poďme domů.“

K návratu se ihned mají,

A jsou doma velmi brzy,

A on se, že z domu vyjel,

Maloučko jen ještě mrzí.

Jezdit však už nikam nechce,

Má prý všecko pěkné doma,

Čisťoučkou pak Pánu církev

Skutkem jedná, ne jen rtoma.

,Cos měl nejradč v svaté zemi?‘

Slýchává pak od paničky,

Usměje se, a rád řekne:

„Švehol české vlaštovičky.“