465. Odpusť matko, že se osměluji –

Odpusť matko, že se osměluji –

Řeknu učinivši úklonu,

Já snad v želi velkém utonu,

Nebo dvou zde přátel pohřešuji;

Ani místa ještě nespatruji

Šafaříkovi a Mladonu

Zchystaného, odhal záclonu

Tu mi, nic víc nad ně nemiluji:

„Pravdu máš, a slovo tvé mi mílo,

Toť jsou synové dva, v nichž se mi

Najzvláštněji dobře zalíbilo;

Žádalaťbych téměř, milá dcero!

Aby ti dva věčně na zemi

Živi byli mi i jejich péro.“