47. Bloudím jako proklet světem,

Bloudím jako proklet světem,

musím žít a musím hynout,

než mi bude, máti, přáno

na tvém hrobě odpočinout.

Až tu těžkou hlavu složím

do té trávy v chladné hlíně,

podřímnu si tiše – sladce

jako, matko, na tvém klíně.