471. „Mamo! mamo! maminečko naše!“

„Mamo! mamo! maminečko naše!“

Zkřikla za mnou tu dvě děťátka,

Krásná jako květu poupátka,

Lapkajíce za roucho mne plaše;

Ach já nejsem, řeknu, matka vaše

Milé, osiralé slaďátka!

Tu mne smutná projme památka,

Zrak se diví duši celou straše;

Miroslav a Všemil nemastného

Synkové to byli Mutiny,

Ratolesti rodu Veršovského;

Jež dal zhubit v Praze krutým katem

Český kníže z pomsty bez viny,

Já je bozkám a jdu dále chvatem.