49. Byl muž velký, leč byl roven sopce,

Byl muž velký, leč byl roven sopce,

Jenž týl mračný k nebi prostírá

A vnitř na čas oheň zavírá,

A když uzrá, lávou zhoubně chropce.

Což mi rek ten, když z nás dělá robce,

Když v něm vládne duše uvírá,

Když nám révu a žeň potírá,

A nám v zemi z rájů tvoří hrobce?

Ten, kdo v sobě sílu sopky cítí,

Potop ducha nejhloub na dno moře,

Zlato, perly, drahokam tam stvoře.

A když poklad v krokot se mu vznítí,

Vynoř výspou sklad těch skvostných květů,

A v ráj proměň pouště našich světů.