49. Návrat duchů.

Mé když roky v outlém tekly letu,

Ve stromech a v hájích na zmatek,

V horách, slujích a v tom proudu řek,

Všady bylo duchů i v tom květu.

Rozumět jsem musel jíti světu,

Slyšet, co kdy pravil moudrý věk;

A hle! on to na rozum mi řek,

Že jsem duchů ztratil celou četu.

Lepší ale pak v to rozum daje,

Jak jdou všehomíra chodové,

Zpět jsem duchy dostal, v květy, háje.

A i tento kámen duchem žije,

Neboť i on, milí bratrové,

Na neštěstí naše slzy lije.