493. Když tu meškám, právě čtyry duše

Když tu meškám, právě čtyry duše

Přináší sem jeden obláček,

Sice bez blesku a libaček,

Ve sedláckém jen a sprostém rouše;

My sme, dí z nich jeden oči suše,

Bartoš, Vrabec, Rus, a Junaček,

Z kraje, kde tvůj bydlí miláček,

A náš národ vzteklost divá kouše:

Proto, že sme řeč svou milovali,

Maďaři nám v městě Vesprýmě

Ran sto sedemdesát osem dali;

Celá říše nebes nad tím zbledla,

A já, nestydíc se za símě

Slávy, k matce bratry ty sem vedla.