498. Hostina to jest, že usta mednou

Hostina to jest, že usta mednou

Dříve, než ji člověk navštívil,

A hod každý sobě zošklivil,

Koho oči skvostnost tuto shlédnou;

Proti ní jen stín ta, kterou jednou

Karla měšťan v Praze zadivil,

Ba i blesky, s nimiž Radziwil

Pil a jídal v Prešově, tu blednou:

Slavským zvykem, když se proměňují

Talíře a mísy stříberné,

Ven se okny z nebe vyhazují;

Na nichž potom roz- i nerozbitých

Rvou se u propasti jezerné

Hejna Němců Slavohladovitých.