5 Co už v tom mém živobytí dnů mi jako tráva svadlo,

Co už v tom mém živobytí dnů mi jako tráva svadlo,

co už mi tu povyrostlých, porozvitých květů spadlo!

Co se písní v hrdle zalklo, tužeb marně zaplanulo,

co mi vzdechů odvanulo a co slzí zakanulo!

A přec, sotva po noci že šero nový den mi věstí,

volám do mrákavé dáli: „Kde jsi – kde, ty moje štěstí!?“