5. Dvacet roků! Dvacet roků!

Dvacet roků! Dvacet roků!

Nechci lháti jako panna!

Prvně jsem se zamiloval

do havana, do havana!

Ani ne tak do havana,

ještě na to myslím plačky,

jako spíše do trafiky,

jako do té prodavačky!

Tehdy byla ovšem růží,

nyní již je babkou křehkou,

tehdy byla pannou v srdci

a v nožinkách srnou lehkou.

A já tehdy lásce k vůli

potápěl se celý v dýmu,

až mne tatík pohněvaný

z domu vyhnal ku podzimu.

I jdu rovnou do trafiky:

„Chceš mne, drahá, z polovice?“

Kýho čerta! Jaké dneska

dlouhé to má náušnice!

Jeden v levo, druhý v pravo,

každý od ní lásku žádá –

ty můj bože! jako by tu

pravá hřměla kanonáda!

Hněv mne chytil divý, krutý,

všecky tři jsem probod – okem,

a ukojiv pomstu dravou,

ihned byl jsem venku skokem.

To můj román – pravda pouhá –

pak jsem vyhas jako sopka

a na zimu k tatíkovi

vrátil se jak zmoklá ťopka.