5. Husův žalář.

Hle, jde to se mnou k skonu;

nad lidské ruce výš

k božímu stoupá tronu

má pře a soud můj již.

A Člověka Syn stojí

na mráčku v slávě svojí

a vlídně zve mě k sobě blíž.

Ty vězení mé šedé,

jak tobě nežehnat?

Kříž v okně oči vede

na řeky svěží spád;

zřím plachtu, v dálku spěje,

jak ve mřížkách se chvěje,

a za ní dálku v modru stát.

Tak cítím blízkost proudu,

jak sám bych ležel v něm,

chlad vniká do mých oudů

v účinku zázračném.

A s hora k mřížím spíná

se rudé listí vína

a hrozen visí v okně mém.

Čas odpočinku je tu!

Klid velký počíná!

Hle, tam se nese k letu

jeřábí rodina,

ti znají každé chvíle

své cesty a své cíle –

čeho se báti, duše má?