5. K samovraždivému Radoslavovi.

Stůj, o vrať vztažený pošvě, Radoslave,

Meč! o zdaž nevidíš? Nesmyslný! tobě

Střílí z tváři bledé hydry Megeřiny.

Stůj! jest k živobytí brána odevřená

Ještě; zhoubu volá zoufale nesmělec.

Ukroť bouři prsou; ku břehu nádějí

Jasných roztřepenou bárku poveď směle.

Po zrádných skalinách, v rozbroji vichrovém

Živlů rozzlobených mocně, co bleskové

Bouřkou, ať zeměsyn portu se doplaví –

Nejvyšší poručil. Bratře polož braně!

Odbojným se čelem rouhati nesluší

Strážícýmu život andělu! Jest! tobě

Hořký píti kalich osudové dali.

Neštastný! ku prsům zrádce sy ještěra,

Zmámen, vroucně vinul; on střely jízlivé

V oupřimné ti zaryv srdce, nechal tebe.

Ty zplýváš ve slzách? Přej sobě odlevy

Léčícý: hoře tvé v krůpě se roztaje. –

Ach tvé srdce čilé, duch spanilou hoře

Vroucností, sliboval v usvitě růžovém

Jasné plápoly dnů: v háji svatém hrdě

Zachvíval vysoký náděje praporec.

Vstaň; osměl se nový ohnivě cýtiti

V jarní sýle život; aj vznešená věje

Palma v posvěceném háji, a vítěze

K nesmrtnosti volá, k ochraně vlasti své.

O třikrát blažený ten, komu plápolem

Božským ňádra se dmou, genyové čelo

Vlídní obletují v kůru milostivém.

Se mnou,*) Příteli, poď! Tam u památky té

Jasné slávy otců, v obrošeném luze,

Poustennícy, nové začneme spolčení.

Blyštícý duhu zříš? Bouři litostivý

Pán ráčiv potišit, laskavě nám kyne.