5. Kantovi.

Pravdať, žes si hejna sluhů

Získal, Kante, tím svým „musíš“,

Mně však nijak nejdeš k duhu,

Neřku-li, že se mi hnusíš.

Myslíš snad, že v mém se mozku

Myšlénky jen suché rodí?

Já též cítím, nejsa z vosku,

Chci, a – nechci, jak se hodí.

Než přísných tvých šetře mravů,

Bez ostychu ku tvé chvále

Doznám, žes měl velkou hlavu,

Ale srdce jenom malé.