5. S BOHEM!

Rybářským člunem jsem na moře daleko plul,

široké moře má prostřený hostiný stůl;

co třírohých plachet tam hrálo, můj bože,

hned žlutých, jak šafrán, hned nahnědlých, z Chioggie,

než začaly s vlnami vichry své hádky.

Co rybářů již se nevrátí zpátky!

S válečnou lodí jsem do světa širého jel,

cítil, jak střelami mlhavý obzor se chvěl,

třás železný obr se v nárazu pum,

jak pod nohou bahno, jak zestárlý dům,

a plakaly milé, a slzely matky.

Co vojínů již se nevrátí zpátky!

Chceš-li se smáti a dráždit můj cit,

poutnickou hůl moh bych do ruky vzít,

zřít kostely valné, kde tisíce svěc,

zřít kláštery zářné, jak zlatitá klec,

kde zbožné jsou oči a Madonn zrak sladký.

Co poutníků již se nevrátí zpátky!