5. Sestoupil večer v doliny

Sestoupil večer v doliny

a lesy ty již spaly,

když tajně kvítí šeptalo

a hvězdy poslouchaly.

Ohnivé růže toužily,

že sladce ten se mučí,

ve srdci komu mladičkém

květ první lásky pučí.

Kalichem dechly pomněnky,

že blaze jako dítku,

kdo v ňadrech milý věneček

má z modrých těchto kvítků.

Bledá se zvedla lilie

a tichým šeptla hlasem:

„Ba, lepší srdce nevinnosť,

květinka vadne časem.“

Violy noční bájily

stříbrným kouzlem hlásku:

„Ten blaze živ, kdo v prsou má

naději – víru – lásku.“

A rozmarina povzdechla

a řekla jako k sobě:

„Ba, nikde není blaze tak

a sladko jako v hrobě.“

I fialky se ozvaly,

že sotva jsem je slyšel:

„Teď spěte, milé sestřičky,

nad lesy měsíc vyšel.“