5. Šlo jaro, léto, podzim šel, jde zima;

Šlo jaro, léto, podzim šel, jde zima;

šli dnové něhy, jež jak dívka jímá,

a dnové smutní jako dětské štkání

a bouřliví jak davů procitání.

Šli dnové přes kopce a jejich lesy...

Jsou vzpomínky, jak siná mračna děsí,

a jiné vonné jako hebká ruka.

Dnů jedněch štěstí zlatí druhých muka.

Ty kopce kol však neochvějně stojí.

Dnů jedněch rány slunce druhých hojí.

A kopce poslušně svou barvu mění

a lesů rozmary i slunná snění.