5. V podzimním slunci šípek tvář si líčil,

V podzimním slunci šípek tvář si líčil,

již přes noc jíním jemu svráštil mráz,

a teplem okřáv, pyšně hlavu vztýčil

a k bříze vzdechl: „Je to světokaz!“

Bříza jak děcko v bílé košilici,

jemuž se přes noc rozpřed vlasů proud,

odvětí šípku: „Líčit krásu v líci,

kdy podzim kvapí, umí pouze bloud!“ –

Zasmál se šípek: „Hleďme krásku bledou,

jež touhou nyjíc prosní celý věk! –

Já za tvé snění, ač mám hlavu šedou,

bych hrstky nedal svojích vzpomínek;

já v letě hýřil, s vichory se tužil,

já květy zdobil jemný, dívčí vlas,

a ty co zbyly, kdy jsem všeho užil,

jsem hrdě vichrům hodil na pospas.“

A bříza šípku klidně odvětila:

„Jen abys také jásal na konec!“

„Tvůj i můj stejný! Ty jsi neužila,“

odseknul šípek – „a já užil přec!“

Tak spor se vedl na pokraji houští;

k blankytu bříza, šípek hleděl v zem. – –

Tak vždycky bývá, kdy se v hádku pouští

ideál jasný s hrubým hmotařem.