5. Žaloba země.

Přišla země k nebeskému trůnu,

Nesla žalost v rozboleném lůnu.

Postávala mdlobou v každém kroku,

Vyhlídalo hoře v každém oku.

Proč jsi, Bože, děti moje zmařil?

Nadarmo-li jsi mne jimi dařil?

V Egyptě jsem matorný lid měla,

Tisíc let se sláva jejich skvěla.

Tys je zničil v ony dávné doby,

Nezůstaly po nich leda hroby.

Putuje k nim posud hejno hostů,

Diví se jich podivnému skvostu.

A když pošel ten lid ve svém smutku,

Vyvedla jsem národ divných skutků.

Co se koli jemu namanulo,

Čirou krásou všecko zaplanulo.

Kámen mluvil, krása ploula v kovu,

Dřevo pělo, život vzrostal z rovu.

I lid tento, člověčenstva chloubu,

V nekonečnou uvedl jsi zhoubu.

Zrodila jsem na to národ jiný,

Jenž byl divem pro veliké činy.

Celý svět se jemu nice kořil,

A tys palác slávy jeho zbořil.

Chtěla ještě hořekovať dále,

Však řeč vyšla od věčného krále:

Ustaň, dcero, ustaň v marném žele,

Uhlaď vrásky na mračivém čele.

Děti tvoje nehynuly jinou

Leč svých vlastních nepravostí vinou.

Krutě lid můj od národu Nýlu

Pošlahován k robotnému dílu,

Nářek jeho vstoupil k nebes městu,

Neměl-liž jsem sahať k jejich trestu?

Řecký lid se oddal službě krásy,

Leč jí užil na záhubu spásy.

V sličná roucha i zlé skutky odíl,

V zdobených se nepravostech brodil.

A Řím? Nebyla též jeho sláva,

Pošlapávať všeho lidstva práva?

Zem to slyšíc zanechala vzdoru,

Před trůn Boží klekla na pokoru.

A hlas slyšán od nebeských duchů,

Zpívali jej zemi na odtuchu:

Prozpěvujte Bohu píseň slávy,

Soudy jeho veškery jsou právy.