511. V zadku nebe na nevelké skále

V zadku nebe na nevelké skále

Sedí u vrat v plundrách zněmčenec,

Vyzáblý a suchý hubenec,

Jakby včera vyšel ze špitále;

Předce nejen Slava, než i krále

Postavu měl tento spasenec,

Matko! kdo ten divný nejmenec?

„Otokar Čech!“ Jakto? pravím dále:

„Syn ten bludný opustil mne dlouze,

A šel raději, když znádherněl,

Do Valhally k těm, jimž přál tak tuze;

Než teď přišel zas, a po koutečkách

Tu se zmáhá, neb tam zmizerněl

Při Teutových brambořích a břečkách.“