53. Potok a jezero.

Potok, jenžto jezerem se plavil,

K jezeru kdys ve své pýše pravil:

Proč svou hloubku neostavíš temnou

A se celé nedáš na pouť se mnou?

Ó dej předce prosbami se hnouti,

Přej svým dcerám ustrojiť se k pouti.

Jezero tu dělo ku potoku:

Putuj světem mládče v rychlém kroku.

Já tu volím ve svém ostať bytu,

A chci zářiť leskem od blankytu.

I já s hor jsem do koryta sploula,

A má mátě byla horská mhoula.

Prošla jsem já stráně, skály, bradla,

Nemálo dcer zloba jich mně skradla.

Teď jsem ráda, že je chovám v lůně,

A že zdobím ulitami tůně.

Tudy tekou zevšad ke mně řeky,

A se pojí se mnou na vše věky.

I ty ostaň tuto mile s námi,

Ať tvá vzdora zle tě neomámí.

Leč ten potok vzdorně odpověděl,

A jen pořád na dálejšek hleděl.

Jezero mu přálo štěstí k tomu

A své dcery povolalo domů.

Slyšel člověk o tom o pochodu,

Zřel v té řeči obraz o národu.

V národě si nejsou všickni rovni,

Ti jsou mocni, ti jsou v silách skrovni.

Onen v bouři, ten rád žije v míru,

Ten ráz chodců, ten má bohatýrů.

Buďme všickni dle sil svojich plodni,

Takto budem při různostech shodni.