54. Duje vítr doubravinou,

Duje vítr doubravinou,

že ten věnec mladých dob,

jako sníh zasype květy,

pohřbil čas ve chladný hrob.

Ani květu z mého jara,

jejž bych chorou duší jal:

štěstí – rakve víko kryje,

květ mé lásky – opadal.