54. Tři průvodkyně.

Když člověka Bůh světem slal,

Tři milenky mu na pout dal,

By po života pustině

Ho střáhly jako bohyně.

Ta jedna byla přemilá,

Vše sličnost se v ní tělila,

A byla celá jeden vděk,

Stan věčný vzal v ní mladý věk.

Ta druhá byla vznešená,

Šla záře od ní plamenná,

Kde stoupila, tam vedla řád,

Jí každý vděčil milerád.

V té třetí pak vděk od obou

Se spojil milou spůsobou,

Hruď každá pro ni plésala,

Šla o ní jedna pochvala.

Zda tobě trojlist onen znám?

I vzdělej všem třem úcty chrám,

A konej jim tam v obět čest,

Toť krása, pravda, cnota jest.