55. Na sněhu stíny havranů

Na sněhu stíny havranů

se táhnou z lesů v dál,

a vítr štká jak nemocný

by plakal a se smál....

Ach, oko mé to kalno je

a bol rozrývá hruď,

já na vždy – na vždy odcházím,

má chatko, s bohem buď!

Já otce, matku, štěstí své,

a co jsem drahým zval,

tam vedle chatky rodinné

na věky pochoval.

Jsem kletby syn a v širý svět

mne žene mocný proud,

a musím srdce násilím

od všeho odtrhnout.

Ach, z okénka tam ve slzách

tmavého oka hled

mne jediný sám provází

a zdraví naposled.

Dík za tu slzu, vzdálen nechť,

svou přec tě budu zvát,

a v loučení, ty děvče mé,

buď zdrávo nastokrát!

Hled jeden ještě do kola

na lesy, louky, stráň,

však byste se mnou slzely,

vám kdyby cit byl dán.

Já bych tě, kraji, k prsoum tisk’,

však mohu plakat jen,

nuž tedy s bohem – s bohem buď

a srdcem pozdraven.

Teď směle v dál – roznesu v svět

bolesti prudký pal,

však mnohý na svém osudu

usmání jedno vyžebral.

Snad poutí světem dalekou

zavítá mír v tu hruď

neb srdce na vždy dostůně –

má chatko, s bohem buď!