55. Sem tam bloudě v želi přehlubokém,

Sem tam bloudě v želi přehlubokém,

Kde mne vedou křové klikatí;

Nechť se lístek stromu zaklátí,

V outěk prchnu chybným, plachým krokem.

A však opět, jak když po divokém

Vichru slunce horu ozlatí,

V slast se trpkou smutek obrátí,

Stojím, blednu, ňádra vlaže okem.

Jenom pláč mi bol můj hojí strastný,

Těchou přátel roste břemeno,

Sen mne nezná, pokrm sobě hnusým.

O, ty kraji! ó ty břehu šťastný!

Vám to v blízku míti souzeno,

Co já v zdálí oplakávat musým.