59. Věk nový 1864.

Tisícletí nové počíná,

Novou duhu nebe vypíná,

S podivením pátrá po ní zrak,

Jaký tají se tu pro nás znak.

Tisícletí! divných živlů boj,

Světovládný mocných dějů zdroj;

Jaké toky odtad vyplynou?

Přijdou bouřně čili tišinou?

Tisíciletí! jak to dlouhý čas,

Jak co bude, když se vrátí zas?

Najde-li náš národ v pokroku?

Půjde-li mu blahost po boku?

Co díš tomu milý národe?

Zda čas ten tě na smrt nezbode?

Zdali proudům jeho odoláš,

Novou září sličně vzplápoláš?

Ó vpiš sobě věčným rydlem v hruď:

Národ Bohu vzdorný padne v suť,

A jen onen národ vyžije,

Jenž se vínkem cnosti ovije.

Tisícletí! Ach ty Bože můj

Při národě našem mocně stůj!

Výhost z něho dav všech svízelů,

Dej mu k stráži kůry anjelů.

Nech ta doba v celém pochodu

K blaženému jest mu obrodu,

Nechť již jednou z bahen vybřede,

Věčné slávy skutky vyvede!

Ó ty dobo, jenž se strojíš k nám,

Ó kéž v moci kroky tvoje mám!

Vodil bych tě rájem života,

Kde tok slastí proudně klokotá!

A ty zašlých tisícero let

Vzejdi k nám sem ještě jednou zpět,

A cos mělo bláhy zásobu,

Na tu novou vylej na dobu!

Aj ta brána tisíc let se skví,

Kdož to nad ní s láskou čilou bdí?

Národe již v plesání se dej,

Toť tví otci, Cyrill, Methoděj.